Vymezení odpovědnosti vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli, v našem případě chodci, v důsledku zvláštní nekvality komunikace, najdeme v zákoně 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek).
Objektivní odpovědnost vlastníka komunikace
Závadou, s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je myšleno takové místo, které se vymyká celkovému stavu komunikace a které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné natolik, že uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí.
Obsah povinné péče vlastníka komunikace pak vymezuje ustanovení § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a zahrnuje zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. Ve smyslu tohoto ustanovení je vlastník komunikace povinen zajišťovat schůdnost chodníků – neboli takový stav povrchu chodníků, který umožňuje bezpečný pohyb chodců. V zimním období je schůdnost zajišťována podle předem schváleného plánu zimní údržby, přičemž zákon umožňuje obcím, aby vlastními nařízeními stanovily rozsah, způsob i časové lhůty pro odstraňování závad ve schůdnosti.
Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť silniční zákon v § 27 odst. 3 stanoví liberační důvody, při jejichž prokázání se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a to tak, že vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Silniční zákon negativním vymezením ve svém ustanovení § 27 odst. 4 dále limituje odpovědnost vlastníka komunikace tak, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně-technického stavu těchto pozemních komunikací.
Nepředpokládatelné závady dle judikatury Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah pojmu závady ve schůdnosti, ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona, v řadě svých rozhodnutí uspokojivě vyložil.
Například v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti je tedy třeba rozumět „natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetné chůzi nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat.“ Předmětný judikát dále poukazuje na skutečnost, že při posuzování nepředvídatelnosti závad ve schůdnosti místních komunikací nehraje roli skutečnost, že poškozený v místě bydlel a o stavu komunikace věděl. Rovněž není vyžadována náhlost závady. Ta může existovat i delší dobu. Rozhodující však je, zda jde o takovou kvalitativní změnu, závadu či vlastnost komunikace, která může vyvolat pád či přivodit jiné zranění chodce. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže zhoršený stav vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014).
V rozsudku velkého senátu R 140/2011 pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.
V judikatuře Nejvyššího soudu je taktéž ustálen závěr, podle něhož právní úprava obsažená v silničním zákoně zakládá přísnou, tzv. objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena pouze s výskytem závady ve sjízdnosti či schůdnosti, jak je definuje silniční zákon (v této věci viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1481/2017).
Příklady judikátů pro a proti
Níže zmíním nejdůležitější judikáty zabývající se výkladem pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, kde byl prokázán vznik objektivní odpovědnosti vlastníka chodníku (místní komunikace).
Jde například o případ chodce, jenž utrpěl úraz při chůzi na jinak rovném chodníku po zakopnutí o prorůstající kořeny stromu vysazeného na vedlejším pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1304/2006), dále případ chodkyně zraněné při pádu na zledovatělé ploše bílého dopravního značení přechodu pro chodce za situace, kdy okolní komunikace byly suché a námraza nebyla pouhým okem rozpoznatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014), nebo případ chodce, který uklouzl na ojediněle vytvořené ledové plotně, jež nebyla vidět pro zakrytí nepatrným sněhovým popraškem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3886/2014). Nejvyšší soud dále dovodil odpovědnost vlastníka komunikace v případě chodkyně, která utrpěla úraz poté, co uklouzla na pásu zmrzlé vody vytékající z okapu, přičemž zdroj vody a náledí nemusel být při běžném tempu chůze zřejmý a samotný led nebyl pro zakrytí sněhem viditelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 542/2014), a také v případě chodce, jenž utrpěl úraz v důsledku podklouznutí a pádu na ojedinělé a neočekávané, nepatrně zalomené ploše s prohlubní a náledím, jejíž existence byla i bez zasněžení zjistitelná jen se zvýšeným vizuálním úsilím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3042/2016).
Naopak v níže uvedených příkladech závady ve schůdnosti objektivní odpovědnost vlastníka komunikace pro svoji předvídatelnost dovozena nebyla. Typicky jde o případy chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2758/2011 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2013), nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelné zledovatělé části chodníku, jíž bylo možno se vyhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3701/2009).
Závěrem můžeme říci, že judikatura Nejvyššího soudu dává ucelený náhled na danou problematiku výkladu jednotlivých pojmů a mně nezbývá než vám popřát mnoho nachozených kilometrů bez nehod.
